25.10.2016

„Život potřicátnice (která je single) skýtá mnohá úskalí i bez pavouků. Postačí mnohdy lidi a fakt, co s nimi dělá informace o tom, že jsem sama. Rozdělila jsem je pro představu do základních kategorií – dle typu reakcí. Nutno říci, že shodné pro všechny níže uvedené je to, že s tématem začínají oni.

1) Hyperprotektivní úzkostňáci – jejich typická reakce bývá asi taková: „Bubu ty jsi ale chudák. Co s tebou uděláme? To je strašný, že jsi sama… Mě je tě úplně líto? A není ti smutno? To ti jako nevadí být sama? A proč jsi sama? …“ Jsou hodní, starostliví, myslí to dobře a vůbec nechápou, proč jejich starost nepadá na úrodnou půdu a proč s nimi nechci rozebírat do detailů, jak veliký chudák jsem… Vše co řeknu ale bývá vlastně smutné. A vše se na smutné dá obrátit. Když se mám dobře, tak je to divné, moc se mi to nevěří a stejně jsem určitě smutná, jen to nechci přiznat… Poznáte je podle toho, že po půl hodině rozhovoru s nimi jste trochu vyčerpaní a pokud jste do teď smutní nebyli, tak budete.

2) Kritičtí pragmatici – ti začínají rozbory a analýzy asi takto: „Hmm, jestli ty nebudeš nějaká divná. Hele a nejsi moc náročná? Jako jestli toho nechceš moc a nevybíráš si příliš. Nikdo není dokonalý. Měla si zůstat s tím nebo s tím, protože tě nebil a chodil do práce a dokonce byl i docela hodnej. Láska neexistuje, podívej se na nás. Nějak jsme si na sebe zvykli a jde to…“ Zvláštní je, že tato kategorie nemá v oblibě diskuzi a její analýzy jsou nekompromisní. Vždycky vědí, co je pro mě nejlepší. A jestli nesouhlasím, tak jsem to ještě nepochopila, ale brzy mi dojde, že mají pravdu. Což jim hned poběžím říct a pak si vezmu toho Pepíka, co mě nebije a bude docela hodnej – jedno že nemá nohu a práci a trochu pije.

3) Snaživci záchranáři – taky jsou často úzkostní. Ti chvíli dělají že nic a pak začnou zvláštní nenápadnou oklikou a úplnou náhodou ve stylu:“Hele my máme v práci jednoho kolegu (souseda, kamaráda kamaráda, v horším případě je to něčí bývalej) a ten je moc fajn. Ukazovali jsme mu „jen tak“ tvojí fotku a docela se mu líbíš. On je sice takovej zvláštní, ale je to moc hodnej kluk – určitě… Sice bydlí ve svých pětatřiceti ještě s matkou a někdo o něm říká, že trochu smrdí, ale to jsou určitě pomluvy. Můžeme tě s ním seznámit? Nějak nenápadně samozřejmě….“ Lidi z této kategorie moc nerozumí tomu, proč se mi na takové nenápadné schůzky příliš nechce. Zpravidla pak při mém odmítání začnou dávat zajímavá a podpůrná doporučení jako „že bych to neměla vzdávat a zkoušet všechno, protože tím že se zavřu doma (nevím proč si myslí, že jsem zavřená doma) nic nevyřeším.

4) Kolegové psycho/logové/terapeuti… Ti jsou důmyslnější a vlídnější, ale často přicházejí se zvláštními domněnkami o tom, čím by to tak mohlo být. Začínají zpravidla otázkami na vztahy s matkou a otcem, na bývalé partnery a pak analyzují a dělají závěry. Podle směru který zastávají pak dávají různá doporučení od relaxací přes hypnózy a vnímání sebe k józe a dechovým cvičením. To, že jejich rozbory nechci, často interpretují jako můj odpor a obranný mechanismus, z čehož usuzují, že tedy jednoznačně mám problém. Druhou variantou je, že jsem jisto jistě traumatizovaná a nebo nějak zablokovaná. Paradoxně je to kategorie, která zpravidla nejhůř respektuje obsah.

Přichází na řadu nějaký pozitivní a povzbudivý závěr 

První díky za pár empatických přátel, kteří ještě nejsou v nějaké z výše uvedených krabic a normálně se zeptají, jak se Bubu máš a nebo jsou zticha a ví, že kdybych něco potřebovala, tak umím říct, přijít, zavolat, ozvat se 

Druhé díky patří cynismu a ironii, se kterými jde všechny výše uvedené „dobře to myslící a starající se a pečující“ kamarády ustát s nadhledem a někdy i úsměvem. Znáte nějakou další kategorii?

Ty nejedeš na pětiletky? … 24.11.2016

A kdybych náhodou zapomněla kolik mi je a na chvíli se snížila míra mé frustrace z doposud nenaplněných pětiletek, jsou tu další úskalí… 

Nejprve něco málo k pětiletkám:

Dle standardní „pětiletkové typologie“ se jedná o výčty jako – rok spolu chodíme, představení rodičům, sestěhování, přestěhování do většího, otěhotnění, hypotéka, svatba – v některých případech, druhé dítě, možné další přestěhování do většího a navýšení hypotéky, průběžné dovolené – jedna v zimě na hory a druhá v létě k moři a sem tam drobná komplikace ve vztahu. On nechává ponožky u postele, ona ucpává odpad vlasy, on zvedá prkýnko a ona ho zase nezvedá, on kouká na debilní fotbal a ona na blbou Ulici, on si nechce čistit zuby a ona je v koupelně dlouho, on mlaská a ona hlasitě dýchá, on hodně pracuje a ona nevaří jako maminka, atd.

Pětiletky se liší dle rodinných a krajových historií. Někde se k tomu přidávají psi a zahrádky, někde se fotbal vymění za severské filmy a Ulice za vaříme z Ditou nebo jak se to jmenuje … Někde dobrým pětiletkám předchází studium vysoké školy a rok venku, abychom nabrali zkušenosti a naučili se jazyk a jak to ve světě chodí.

Dohled nad pětiletkami zaujímají zpravidla rodiče a prarodiče a občas kamarádi, kteří jsou ovlivněni svými osobními blbě plněnými či neplněnými pětiletkami a pak přenáší kus své frustrace na vás. Ty poznáte podle toho že mají radost, když vy „neplníte“, a říkají – mnohdy vykřikují – „Ty taky nemáš ještě děti!!!???“ Přitom se úlevně smějí a říkají „to je mi líto..“

Vždy se najde někdo, kdo vám to různými způsoby připomene. Včera na kurzu jdu otevřít o přestávce dveře – protože vzduch, chlad, rozproudění energie, probrání se atd. Kolega vtipně (to vtipně byl zřejmě jeho původní záměr) prohodí, jestli jsem už v přechodu, že je mi horko? Čeká, že mě to pobaví. Já jsem trpělivá, polykám slova jako idiot, trapák a tak… a mírně odvětím že děkuji. Že doufám ještě ne a že se pokusím nebrat si to osobně. Vycítí drobný tlak a ironický tón, je bystrý, ztichne, již to nekomentuje. Jdu do vedlejší místnosti. Dýchám, o nic nejde. Ne všichni mají Martino stejný smysl pro humor, snažil se být jen zábavný…

Tam přijde druhá z kolegyň dané aktivity a říká:“ Kolik ti vlastně Martino je? Tak 35,36?“ Já suše: „32.“ V duchu si říkám, že na to mám tak teď ještě náladu. Ona se cítí trochu trapně a tak se chopí akce a začne zachraňovat situaci velmi vlídným a terapeutickým tónem: „Aha, no ty jsi jedna z těch, které vypadají starší než jsou – jako že už to máš všechno za sebou,víš?…“ Jako chtěla tím asi říct, že působím zkušeně nebo tak něco, ale nějak to nevyznělo…

Třetí místnost tam není, tak jsem šla na záchod … Tam strašně smrdí nějaká borovicová typicky záchodová vůně a tak se nedalo dýchat zhluboka ani tam.

Uprostřed druhé poloviny kurzu se ke mě mile naklonil další z kolegů a s úsměvem mi šušká „a ty máš vlastně kolik dětí?“ Protože jsem byla už fakt nas*aná, řekla jsem mu suše že čtyři…:)

Máte taky takové príma dny? <3

Seznamovací legrácky … 25.1.2017

Takže pojďme do deníku a mrkněme se na ty seznamovací legrace.

Většina lidí má tendenci našeptávat, aneb dobrá nevyžádaná rada nad zlato:

„Musíš aktivně hledat, musíš něco dělat, jdi štěstí naproti, přeci nechceš zůstat sama a v práci nikoho nepotkáš, koukej se, směj se na lidi kolem, sbal někoho, choď na rande, atd. K tomu se na nic neptej a nikoho nerozebírej, abys je nevyděsila. Pak taky dělej, že si trochu blbá, aby ti chlapi měli pocit, že je potřebuješ a mohli se projevit. Taky nemluv o bývalých a neptej se na bývalé. Taky nemluv o penězích a neptej se na peníze. Nemluv ani o kariéře a o tom, že chceš někdy děti. To ti chlapi taky nemají rádi… Na bydlení se taky neptej, aby se nebál, že se k němu chceš nastěhovat. Raději neříkej o tom, že jezdíš na vandry a posloucháš i folk, to zní moc divně. Nesnaž se vypadat hodně dobře, aby to nevypadalo, že ti na tom hodně záleží, ale zase se jako uprav trochu, že jo. Taky nedávej úplně najevo, že jsi samostatná. A když se ti nebude líbit, vydrž. Třeba se ti začne líbit časem.“

A hlavně buď jinak jako úplně přirozená a uvolněná.

Po takových opakovaných radách chytnete v první chvíli drobnou paranoiu – co mám tedy jako ku*va dělat????? No ale nebojte se. Kamarádi to s vámi myslí dobře a svět je přeci plný príma lidí. Martino zachovej optimismus, víru, klid a tak něco.

Kamarádi už Vám v tomhle věku nikoho nového zpravidla nepředstaví (mají jen ty výš uvedený kecy) a když jo, tak vězte, že to stojí za to – protože to je většinou akce podobná nenápadné nabídce opuštěných pejsků z útulku. Franta je sám šestý rok, je hodný, hodí se do bytu i na zahrádku a nemá jedno ouško, ale to nevadí, slyší na to druhé a je vděčný za plnou mističku a podrbání. Zatím co Bruna nějaká fenečka pokousala a tak je teď trochu ostřejší, ale když budeš dost hodná, nic ti neudělá.

Pak tu máme populární seznamky. Nevím, zda si dokážete výčet adeptů na seznámení nějak rámcově představit, ale opravdu je seznamování na síti velmi náročný proces a opravdu to není tak snadné, jak se zvenku může zdát. Možná nemáte mnozí zdání o tom, co vše se na sítích vyskytuje. Proto jsem se rozhodla o malou ukázku vzkazů, které přišly přímo mně. Vždy se jedná o první oslovení od někoho. Snad to pro vás po přečtení bude trochu srozumitelnější a přestanete mít tolik keců. Cituji přesně, ať máte pořádné zážitky i vy, milovníci gramatiky. Samozřejmě je to výčet originalit, nikoliv kompletní přehled.

„Ahojik dame drincek?“

„Cauky mnauky prdelko“

„ahojky“

„mohu mít dotaz? Nosíš samodržící punčochy?“

„Ahoj jsi sub že jo“

„ahojky. Mela si nekdy sadru?“

„Ahoj neznámá, hledám lásku na celý život. Myslíš že by si mě mohla milovat? Líbím se ti?“

„Dobry de. Rad bych nasel zenu,o kterou bych pecoval,plnil jeji prani a rozmazloval ji. Vy byse byla Bohyne,vladkyne a ja byl ve vasich ocich porad jen sluha,hracka…proste takovy pejsek,nikdy ne rovnoceny partner.pro vas budu vzdy jen otrok…rad bych pro vas delal vsechny domaci prace,vozil vas,nakupoval…staral se aby vam nic nechybelo..na vse mela byste me a vy si zila jako kralovna a uzivalala si zivot…vse co mam bylo vase…byl bych proste vas majetek. Ja 27, Praha.“

„Ahoj, hledam nekoho na sport a sex“

„ahoj.jak velkou máš nožku?“

Takže kamarádi, trpělivost. Není to žádná legrace to seznamování… Až se bude dít něco zásadního, nového a zajímavého, jistě se to včas dozvíte. Nemusíte se pořád ptát a ani nemusíte dávat žádné dobře míněné a nevyžádané rady – jak na to …

Seznamka pokračuje … 24.2.2017

Takže, protože jsem chytla zase na pár hodin drobnou paranoiu, že jsem jako moc přísná a kritická, náročná a tak něco, (to mám od vás, co do mě ryjete…), rozhodla jsem se, že budu ještě hodnější a ještě milejší a slušnější a že i totálním dementům slušně a v klidu odpovím a že když někdo napíše „čauky mňauky prdelko“, nemusí to nutně znamenat nic (fakt nemusí!) a že budu zkoušet rozvést dialog s každým, kdo se ozve. Skoro s každým. Pokud mu není víc jak 60, není třeba ze střední Gruzie, píše česky nebo anglicky a má alespoň skoro všechny zuby a tak… 

A když už to opravdu nejde, tak že alespoň odepíši, že to opravdu nejde. No tak jsem to vydržela dva dny. A asi na to kašlu. Protože to jen tak nevidíte.

S44 mi napsal „ahoj“. Než jsem to stihla přečíst a odvětit něco, za hodinu napsal „bůůůůůůůů?“ To mě – mírně řečeno –  krapet podráždilo. Já mu odpověděla, že jako promiň, ale hledám někoho jiného a že mu přeji hodně štěstí při dalším seznamování (byl víc než nehezký a měl opravdu brutální profil s jednou větou o třech slovech a sto patnácti chybách v těch třech slovech – fakt jich určitě bylo tolik, ne-li víc). Měla jsem ze sebe fakt radost. Původně jsem chtěla napsat, jestli je jako normální a myslí si, že mu budu odpovídat na „bůůůůůůů“. Ale pak zvítězila slušnost, takt, trpělivost a tolerance. Ještě jsem to napsala tak hezky a mile. Jako nemusela jsem, že jo. Ale říkala jsem si – buď hodná a slušná holka Martino. No, tak on to asi jako vůbec neocenil. Odpověděl doslova: „Nikdo neřekl, že má zájem o seznámení, jsem zvyklí pozdravit,když nějam vlezu. A ted si dej ty nevychovaná osobo ze spodiny společnosti odchod.“ No tak jsem si dala odchod tedy.

H35 komunikoval mile, vypadal v pohodě, tři dny jsme si psali úvodní kecy (kdo co dělá, odkud jsme atd.) a pak že se ve čtvrtek potkáme a půjdeme na oběd. Byla to po dlouhé době opravdu milá a příjemná komunikace, dokonce psal v souvětích. Fakt jsem se těšila. Měli jsme domluvený čas, místo… Na oběd nikdo nepřišel a H35 se od čtvrtečního rána neozval. Zřejmě ho přejelo auto nebo je debil…

Pak je tu A37. Toho je mi trošku líto. Ten mi napsal, jestli by mi nevadilo, že je trošku submisivnější  a rád by uklízel a staral se o mě. Jinak ale chce, abych věděla, že je rodinný typ (ano, další otrok a ne, nevím, proč mi píšou). Já mu napsala, aby se nezlobil, ale že jako nejsem úplný prototyp dominy a že hledám rovnocenného partnera na místo otroka. Ale že mu přeji hodně štěstí při dalším hledání. A pak to začalo.

A37 píše v pondělí: “Víš, já nehledám jako úplnou dominu. Jen aby ti nevadilo, že se o tebe doma budu starat. Tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Budu žehlit, vařit, masírovat ti nohy, moc prosím, bude se ti to líbit.“

A37 píše v úterý „Taky se mi moc líbí tvá přezdívka a taky to že chodíš do divadel, já mám taky rád divadla.“

A37 píše ve středu: „ Moc se mi líbíš, prosím, odpověz.“

A37 píše ve čtvrtek: „Asi jsem to přehnal. Udělal jsem chybu, moc se omlouvám, odpusť mi prosím.“

A37 píše ve čtvrtek večer: „Ty se zlobíš?“

J36 napsal: „dokazala bys dat na zadek“ Přiznám se, že jemu jsem neodpověděla. Neptejte se proč, sama nevím.

P30 napsal, že by byl rád, abych mu při milování sténala do ouška, že chci od něj udělat dítě. Tomu jsem taky už raději neodepsala.

L39 napsal: „Ty máš 160/70 jo? Nevypadáš. Ale jestli jo, tak to rozhodně není střední postava!“ Tomu jsem taky neodepsala.Abyste si ale nemysleli, že je tam jenom parta hovad a nespolehlivců a úchylů, tak to tak není. Jsou tam i normální muži. Určitě. Někde. Občas a pomálu. Jako fakt.

Měj otevřené oči… 6.3.2017

Takže, po seznamkových legráckách se rozjela vlna dotazů o tom, kdo je normální a co je normální a jak se to pozná. Jak vypadá ten ideální muž, co má mít a co mít nemá atd. Máš nějakou představu, Bubu? Na vzhled a na chování? Co je tedy úplně špatně? A co teda jako chceš? Pořád píšeš o tom, co je blbě a co nechceš. Ale co je správně?… Hele, já jako fakt nevím. A kdybych to věděla, tak asi nepíšu tyhle single legrace. A taky asi kdybych měla jasno, tak už mám ty dvě děti a manžela a další pětiletkový věci, že jo. Ale pár nápadů, alespoň v rámci seznamky bych asi měla. Jako takový startovací balíček, který by vám na seznamovacích stránkách mohl malinko pomoci. Takové subjektivní závěry a zkušenosti ze seznamkové praxe 

Na první místo bych dala komunikační předpoklady tak jako všeobecně. Schopnost utvořit něco z více slov je pro mě základní dovedností. Když někdo napíše větu, která obsahuje víc než dvě slova, je to seznamkový nadprůměr. Pokud potkáte někoho, kdo je schopen utvořit souvětí, je to polobůh – jako fakt. Tuto dovednost poznáte na základním pokusu o dialog. Tam se vám poměrně rychle vyfiltrují „jednoslovní“. To je speciální a poměrně únavná kategorie. (Ahoj, jaký máš den? Dobrý. A co plánuješ na víkend. Nevim. A kde vlastně pracuješ? Banka. Co hledáš tady? Nuda.) Od těch jednoslovných přichází různé jednoslovné nebo jednosmailové vzkazy, kterým úplně neporozumíte a nebo na ně nemáte co odvětit. (Ahojky * Čauky * Kočička* Pěkný kozy * Sexík? * Jsi tu? * Zdarec * Nuda * Napiš * Čekám*???? * Jo * Ne * Nevim * apod.). Když se pokusíte na základě takového jednoho slova občas rozvinout diskuzi, dočkáte se opět dalšího jednoho slova. Trochu únavné. A je vlastně docela zajímavé, na co všechno se dá reagovat jen jedním slovem… Nemyslete si, že otevřené otázky tomu mohou pomoci. Ne. Není to tak. I na ně se dá reagovat opakovaně jednoslovně.

Rozhovor. To je vyšší kategorie komunikace a troufám si říct, že to je dobré znamení. Rozhovor se pozná podle schopnosti hovořit. Já položím otázku, ty odpovíš nebo položíš taky nějakou otázku. Já něco napíši, ty to doplníš, ty něco napíšeš, já na to reaguji. Čtu co píšeš, vnímám kontext, pamatuji si co píšeš a nebo si to nepamatuji a pak si sem tam pročtu historii vzkazů a oživím si, o čem jsme si psali… Hovoříte (resp. píšete) o počasí, o hudbě, o filmech, o práci, o zájmech, je to jedno. Podstata je, že jste v nějaké interakci. Poměrně hodně lidí schopných dialogu a rozhovoru se chce opravdu sejít. Pak je speciální skupina dopisovačů, co se sejít nechtějí nikdy. To poznáte bohužel později. A pak je poloviční rozhovor – vy se ptáte, on odpovídá… Když se ptáte druhý den, většinou vás to taky unaví. Nebo naštve. Tam bych taky déle neplýtvala energií.

Agresivní hovada a jiné zvláštnosti. V základním rozhovoru se naučíte poměrně rychle rozpoznat i různé varovné signály. Pokud vám někdo napíše během půl hodiny šedesát sedm vzkazů, kde se stupňuje napětí, já bych raději neodepisovala (ahojky * jsi tam * halóó * … * ty se mnou nemluvíš? * ????????????????? * ty budeš další, co tu z nás chlapů dělá akorát blbce! * krávo * ……….). Jsou i opační, poměrně rozněžnělí jedinci. U těch zase hrozí trošku jiné formy stalkingu. ( Ahoj sluníčko.* Tvá duše svítí, chci ti natrhat kvítí. * Jsem tak sám, vysvobodíš mě ze spárů samoty? * Kočičko, napíšeš mi prosím? * Promiň, jsem netrpělivý. * Když já se do tebe zamiloval. *….). Pak se taky může stát, že v každé větě zazní něco ve stylu: „Ty jsi jako ostatní holky, to všechny holky dělají, všechny holky mají milence a podvádí, všechny holky baví nakupování, všechny holky mají rády nadsamce, …“). Tam to zavání trošinkou špatných zkušeností a nebo nedořešeností a na to já bych si tedy jako dala pozor rovněž. Nerada bych přišla na setkání s nálepkou na čele „jsem jako všechny holky“.

Pak je dobré vykomunikovat záměr – co tu hledám já a co tu hledáš ty. Divili byste se, jak rozdílné mohou být záměry seznámení. Někdo hledá klienty pro masáže, někdo nabízí služby poradenství, cvičení, někdo zahání nudu, někdo hledá milence, někdo potřebuje pokecat o svém blbém manželství a nebo o tom, že jeho partner je hrozný a on je ukrutný chudák. Mnoho lidí hledá milence do trojky k sobě a manželce, dost přítomných budou zajímat vaše sexuální představy, spoustu kluků chce poslat vaše fotky, mnoho z nich vám pošle své fotky (někdy bez hlavy). Je fajn zjistit předem, zda se v tom shodnete. Aby pak nedošlo k nepříjemnostem. Protože nechcete přijít na rande, kde on počítá s tím, že skončíte u něj doma v posteli, zatím co vy počítáte s procházkou a rozhovorem o životě a poznáváním se po duševní stránce, ne té fyzické.

A pak poslední významná část a to je profil a fotky v profilu. To je úsek, který vám může taky trošku napovědět, pokud jste alespoň malinko všímaví. Varovné typy fotek bych definovala na příkladech:

• Já a ryba co jsem chytil, já a jiná ryba, já a dalších patnáct ryb a na závěr já, jak chytám ryby.
• Já bez trička, já a můj pravý biceps, já a můj levý biceps, já a mé lýtkové svaly, já a mé břišní svaly, já s činkou a já a všechny svaly.
• Já ležím na polštáři s našpulenou pusou, stojím u zrcadla s našpulenou pusou, ležím s našpulenou pusou a jorkšírem na rameni a v pozadí je jednorožec a duha.
• Já a auto, já a jiné auto, já a další auto a pak jen auto, auto, auto, auto.
• Já na rozmazané fotce z občanky cca před patnácti lety.
• Já jak dávám pusu mamince, já s maminkou a pak znovu já a maminka.
• Já jako flek v dálce, hory, krajina, příroda, kytička, zámek, kopec.
• Pejsek leží, pejsek sedí, pejsek spí, pejsek je venku, já nikde.
• Já a můj patnáctikilový zlatý řetěz na krku, dvoukilový zlatý prsten na ruce, v kempu na plastové židli s cigaretou a pivem a starým mercedesem zaparkovaným vedle karavanu.
• Já ožralej na zemi v baru, já u piva a panáka v hospodě, já s pivem na kalbě s kamarády, já a láhev whisky, já a pivo někde, já a pivo jinde.
• Já a bývalá, já a uříznutá bývalá (poznáš podle ruky s červenými nehty, co mi zůstala na koleni).

Varovné typy přezdívek, které také mohou napomoci při odhadování a filtrování, jako např.:

• smutnomoc
• zivotemzklamany
• nictunehledam
• KINGGG666
• hledamlasku
• tvujotrok
• zlobim
• školáček52
• dotrojky

Tedy pokud shrnu dnešní díl seznamkových legrácek, dívejte se, čtěte a dejte na intuici, abyste šetřili svůj drahocenný čas. Dobrým začátkem je normální fotografie, konverzace obsahující otázky a odpovědi a jasno v tom, co kdo hledá.

Aby ti nehráblo… 21.3.2017

Tak už delší dobu přemítám a zkoumám, jak se různí kamarádi a přátelé a kolegové vypořádávají s tím, že jsou zrovna single a přišla jsem na spoustu zajímavostí kolem toho. Tedy co tak lidi dělají, aby jim nehráblo? Jak to řešíte vy? Vejdete se do nějakého oddílu a nebo jste jinde?

Smysloví požitkáři sytiči: Ať tuhle ošemetnou kategorii budoucích alkoholiků a přežíračů nazveme pěkně, že jo. Tam spadáte, když si každý večer cestou z práce koupíte láhev (nebo dvě) a když ji doma nemáte, jste trochu nervózní a zhruba v deset večer se rozhodnete, že ještě není pozdě pro ni vlastně vyběhnout. Protože jí do půlnoci jistě stihnete vypít a dřív spát nepůjdete a určitě se vám po ní usne líp. Taky někteří z vás asi znají čoko nebo chipso mánii. Je to podobné jako s vínem. Vybíhat se dá kdykoliv a když jsem sám doma, můžu si přeci dělat co chci – že jo. Fascinující jsou čoko žrouti, kteří jsou schopni sežrat na posezení i čokoládu, kterou není možné najednou sežrat. Ehmm, mrkvožrouti a zelenožrouti sem nepatří (kdyby to někdo takhle ujetý četl). Shodné pro tuto kategorii bývají výčitky. Kolik jsem toho zase vypil, sežral a nebo v kombinaci sežral a vypil dohromady. Každé ráno pak přichází předsevzetí, že dnes už pít nebo jíst nebudu. Ta vydrží většinou do večera, u zdatnějších do druhého večera. Potěšením bývá, když vám zavolá někdo s podobnou výčitkou a hlásíte si vzájemně počty vypitých láhví, snědených věcí a tak. To se člověku hned na moment uleví.

Workoholici: Beze mě se to neobejde a kdybych v práci minutu nebyl, jistě to tam exploduje všechno a hned. Pokud musím odejít, jdu rychle na záchod a hned zase zpět, na obědy moc času nemám rovněž. Co kdyby viděl šéf, že jím a nepracuji? Vlastně nemám na žádný vztah ani minutu času. Vlastně ani nemohu žádný vztah chtít. Protože když náhodou nejsem v práci, tak mám jiné tři práce. V pondělí a ve středu pak mám něco, v úterý a ve čtvrtek mám taky něco a pátek bych mohl občas mít čas, pokud nebudu muset něco. Víkendy? To musím uklízet, pracovat, připravovat se na práci a nebo absolvovat důležitý seminář či povinnou návštěvu u rodičů. Nic z mých činností nejde zrušit, přeložit ani nic jiného. Všechny jsou skvělé a zásadní… Moc bych chtěl, ale nemám čas. A nemohu to změnit. Nejde to.

Kritici, remcalové, negativisti: Já bych jako někoho chtěl, ale když oni jsou všichni hrozný. Každý koho potkám, je debil. Je debil, protože nosí červený tkaničky, je debil protože nosí slipy místo trenek (nebo opačně), je hrozná, protože doma nosí elasťáky, je strašná, když nemá ráda fotbal, je idiot, protože se mnou nechce jít tancovat, je blbá, kdy si myslí, že budu venčit její čivavu, je hodná, ale má malý prsa, je fajn, ale ráčkuje, je milej, ale je moc malej, je hezká, ale asi trochu blbá…. Tato skupina to má vlastně nejtěžší. Protože ať dělají co dělají, všude je nějaký problém a všude se jim chudákům vlastně dějí poměrně nepřekonatelná příkoří. A přitom oni se tak snaží. A oni jsou tak hodní a trpěliví a tolerantní. Skousnou skoro všechno. Opravdu. Ale že neposlouchá Deep Purple???????? To je fakt moc. To prostě nejde.

Léčba „šukem“: Ano, tak to nazvala jedna má kamarádka, kterou tu nemohu z pochopitelných důvodů jmenovat a vystihuje to podstatu další skupiny. To, že nikoho nemám, mi rozhodně nebrání v užívání si. Sex je skvělá věc a teď mohu využít času a vyspat se s kým chci. Je to velká zábava. Často to jsou období po rozchodu, u někoho pak vydrží stabilněji a delší dobu (s nestabilními počty partnerů). Tady si buď dokazuji, že jsem jako ještě hezká žena nebo přitažlivý muž. Když se se mnou někdo chce vyspat, znamená to, že jsem k něčemu. Nebo naopak – jsem tak dobrý, že mohu spát kdy chci s kým chci a někdo by to měl ocenit – resp. všichni by to měli ocenit. Jestli mi ta kráska v posteli neřekne alespoň šestkrát, že jsem bůh, tak už jí do své postele znovu nevezmu – nepochopila to. Každopádně tato kategorie působí většinou docela vesele a když nic jiného, nemají určité druhy tenzí.

Ukrývači: Jsem tak hrozná (hrozný), že mě nikdo nechce a nikdo ani chtít nikdy nebude, protože mám špeky na nose a nebo křivé malíčky a nebo protože vydělávám méně, než všichni – určitě. Zalezu po práci pod deku, venku chodím se sklopenou hlavou a kdyby se stalo, že mě někdo osloví, asi zčervenám a uteču a nebo to bylo jen proto, že se někdo spletl. Určitě nechtěl pozdravit mě. Ach jo. Život je tak smutnej a já jsem tak sám.

Permanentní hledači: Prostě někoho potkám. Když ne v tramvaji, tak na seznamce nebo na koncertě nebo v sauně a nebo kdekoliv jinde. Takže se směji na vše co projde kolem (a vůbec to nevypadá divně). Sejdu se taky se všemi, protože všem dám šanci, že jo. Na každém je něco hezkého, milého, sympatického a je třeba hledat. Po první schůzce to nepoznáš – že jo. Je lepší se sejít několikrát. A to že ses sešel prozatím se čtyřiceti šesti lidmi za dva měsíce neznamená, že ten čtyřicátý sedmý nemůže být jiný. Štěstí a láska a pravda a tak všechno zvítězí. A mír všem. I těm idiotům.

Je mi to jedno: To je kategorie, která říká stále a s křečovitým úsměvem, že jim je to jedno. Ale přitom večer vypijí tu láhev, pak tráví čtyři hodiny na seznamce, kde všechny kritizují a pak si domluví jednorázový sex, po kterém jsou týden pod dekou a žerou Ale nikdy vám to nepřiznají.

*doplněna zásadní skupina „Já bych rád, ale mám maminku.“: Nechápu, jak jsem ji mohla opomenout a díky za doplnění. Protože to je opravdu poměrně rozsáhlá, co do objemu i obsahů, skupina. Její členové obvykle moc a moc chtějí někoho potkat. Ale žádná zatím nebyla jako maminka. Neumí tak dobře vařit, nepere tak dobře, nežehlí tak dobře, není tak chytrá a nerozumí jim tak, jako maminka. Dokonce se taky stává, že po nich nějaký partner bude něco chtít. Jako aby si po sobě odnesli talíř nebo nedej bože uvařili apod. S maminkou doma je jim lépe (nejlépe). A taky se dost často stává, že mamince se zatím žádná žena (muž) nelíbili. A – jak všichni víme – maminky mají vždycky pravdu. Ne ne, zůstanu s ní doma. Stejně se o ní musím postarat, potřebuje mě… Někdy tam potkáme pár laxních jedinců, kteří vlastně asi nechtějí nic dělat. Ono je jim docela dobře, když se máma stará. Proč by vlastně měli něco měnit? Překvapivě tam patří i pár žen, které zůstávají s maminkami. Ale ať už tam je žena nebo muž, tato skupina je velmi zajímavá.

Hlavně choď mezi lidi!!! 27.3.2017

Takže, jdeme se mrknout na další úskalí. Tentokrát na akce. To vám jako musím vysvětlit, protože se zdá, že to může být občas trochu opomíjená a příliš nepochopená oblast. Tento text je určen zejména těm, kteří stále říkají svým single kamarádům: „Musíš chodit mezi lidi, jinak nikoho nepotkáš. Choď ven, na akce, snaž se, hlavně neseď doma…“

Od jistého období se u single lidí mění společenské postavení a to dost zásadně. Protože jakmile většina vašich přátel začne být zadaných, vdaných a ženatých, s dětmi a domy a hypotékami, začínáte zaujímat jiné místo. A jasně, je to logické. Dostáváte se do situace, kdy si nutně musíte najít nové alternativní formy, jak trávit svůj volný čas, protože ty původní formy se v čase poněkud přeměnily. Z různých pochopitelných důvodů. Přátelé mají rodinné a partnerské programy a na vás již času nezbývá. A když ano, často vám nabízí nějaký jejich program, kam už se vám (mírně řečeno) tak trošku nechce. A paradoxně se to dost obtížně vysvětluje, že jo? Protože kamarádi na vás pořád myslí a jsou hodní a taky to s vámi myslí dobře a tak … Ale opravdu jsou typy akcí, kam je príma single lidi zvát velmi obezřetně – pokud vůbec.

Nejvíc znáte asi ty kamarády, kteří občas čas mají a moc rádi vás uvidí a vy je taky. Ale musíte přijet vy za nimi. Protože vy jste jedna/jeden a jich je víc (jsou rodina!) a je to pro ně složitější. Ještě k tomu musíte přijet jen ve středu v rozmezí půl osmé – osmé, až dítě usne (jestli bude spát, protože mu zrovna rostou zoubky a zoubky rostou vždycky, když přijedete, i když se vám zdá, že už musí být alespoň páté, protože to není možný). Být tam můžete jen do půl desáté, protože pak musí jít všichni spát, aby nebyli další den unavení. Když přijedete, tak se vsaďte, že dítěti se zrovna cokoliv nečekaného stalo a bude řvát a neusne celou dobu, co tam budete. Kamarádka pak odbíhá co dvě minuty k postýlce a přitom říká: „Já tě opravdu poslouchám, povídej…“ A vám se povídá trochu blbě a ztrácíte chuť pokračovat. Pak na vás kamarádka vybalí všechny miminkovské trable, což je pochopitelné a jde se domů. Příště si toho jistě stihnete říct víc, opravdu. Ale zavolejte raději vy a připomeňte se, oni teď myslí na důležitější věci. Ale fakt vás moc rádi uvidí. Rodinky vás zvou na všechny možné rodinné akce, kde je hromadu párů a hromada dětí a mluví se tam zejména o dětech. Jako jít na akci, kde je deset párů, dvacet dětí a vy, je prostě od jistého období a z velmi těžko popsatelných důvodů sebevražda. Zkuste si to představit, předtím než začnete s těmi kecy o tom, že my tě zveme na tolik akcí a ty nikam nechodíš… Jako chodím, ale všude být opravdu nemusím. A logicky, na podobných akcích asi ženicha nepotkám, že jo. Tedy alespoň ne toho mého. Už to chápete??? 

Pak je tu parta přátel, kteří jsou čerstvě zamilovaní. Nemají čas, protože všude chodí jen spolu a zítra to taky asi nevyjde, protože už se neviděli asi čtyři hodiny a to by nevydrželi. Ale můžete přijít za nimi na sklenku, rádi vám partnera představí a bude to fajn. Tak jdete za nimi na sklenku (doporučuji si na taková setkání objednávat rovnou láhev) a koukáte, jak jsou krásně zamilovaní a jak jsou roztomilí a úžasní, vše je zalité sluncem, pod stolem (v horším případě na stole) se drží za ruce nebo se osahávají a dávají si ty malé drobné pusinky a vy jim to jako fakt přejete, ale všeho moc škodí… No a říkat něco o sobě kámošce v tomhle stavu je trošku mimo – ještě před novým objevem, kterého neznáte – že jo. U takových kamarádů je třeba prvního půl roku počkat, než jsou zase ve stavu schopném normální konverzace. Pak ty hormony trochu poleví a vrátí se do normálu, ve kterém už vám nečtou každou sms od miláčka, miláček už má i nějaké jméno a oni už zase slyší, vidí, reagují a tak. Zamilované páry vás zvou do kina na romantické filmy a zvláštní je, že se zpravidla sdružují s dalšími zamilovanými páry. Sice tam budete pátá, ale to nevadí. Všichni jsou moc fajn. Pak vás taky zvou na různé chaty, kam jedou další zamilované páry a kde to bude moc fajn. A když nemáš kluka, vezmi si s sebou kamarádku. To je v pohodě. Pak vás zvou na vodu, ale sežeň si někoho do lodi, protože jsme všichni ve dvou. No, jako je to fakt hezký, že na vás myslí, ale jet na chatu nebo vodu s deseti páry je taky trošku sebevražda. Ať děláte co děláte, nějak to jako takhle hromadně prostě působí. A věřte tomu, že i když si myslíte, že ne, tak jo. Jen to přijde až druhý nebo třetí den…

Pak tu máme rodinné akce. Hromadné oslavy narozenin apod. Specifický odvar. Aneb všechny skupiny single řešičů koncentrovány na jednom místě. Představte si celou škálu komentářů vašeho současného stavu od těch nejmírnějších až po ty agresi vzbuzující. Na rodinných oslavách jsou totiž všechny pohromadě. Kamarádky babička např. říká: „Ty nemáš chlapa protože chodíš pořád v té depresivní černé (nechodí) a protože nosíš pořád culík (nenosí)!!!. Takhle si chlapa přece nikdy nemůže najít. A to chceš být sama???“ Jiní citoví vyděrači říkají třeba: „To chceš být sama až do smrti? Přece nechceš umírat sama a opuštěná. To je tak smutné…“. Někteří příbuzní rozjedou hlasitou diskuzi ve stylu: “ A co ta naše Martinka? No jo, to se asi vnoučat nedožijeme. Je jiná doba. Dnešní mládež není vůbec zodpovědná ke společnosti.“ Někde se jede přes jídlo: „Tak se alespoň pořádně najez!“ nebo „Nežer to, podívej se na sebe, jak vypadáš. Takhle tlustá si nikoho nenajdeš!“ Jiné skupiny si šeptají bokem: „Má někoho? Nevíš? Ptal se jí někdo? No aby se nenaštvala, raději se ptát nebudeme. A není třeba na holky? No to snad ne…“ Oblíbené jsou historky o tetě Anežce, která zůstala jako stará panna a zbláznila se a nebo o strýci, který zůstal bydlet se svou matkou až do smrti. „Snad ta naše holka takhle nedopadne.“ Přátelé, na takových akcích je príma pít, být někde stranou a pokud možno působit co nejméně nápadně. Nebo omarodit den předem. Jako občas se to může stát, že jo. Zlomíš si nohu na dva dny – to je ale smůla, co?

Jistě si vybavíte spoustu dalších akcí, kam už se vám od určité doby nechce a nebo se tam necítíte dobře. A samozřejmě místa klidná, dobrá a bezpečná, místa bez keců a poznámek, bez řešičů a s fajn lidmi… Jak to máte vy?

K čemu ta samota je? 10.4.2017

Jo, přiznávám. Máte pravdu v tom, že občas se opravdu i přes ten všechen nadhled a cynismus připlíží něco jako smutek nebo lítost nebo naštvání a nebo tohle všechno dohromady. Že vás přepadne na moment strach z toho, že třeba jako fakt zůstanete sami. Jak by vypadal můj život, kdybych zůstala sama? To je dost zásadní otázka, protože člověk se má připravovat na všechno. Pořídím si hromadu koček nebo psů  a zachráním všechny bucifálky světa? Budu hlídat všem kamarádům jejich děti a všechny je budu mít jako vlastní? Nebo se ze mě stane totální asociálka, které trochu hrábne, zavře se doma na petlici a nevyleze ven? Zatrpknu, stane se ze mě životní cynik a zoufalec a nebo začnu chlastat? Budu negativistická a kritická a vše začne být nějakým způsobem divné a blbé a všichni zrovna tak? Nebo se ozbrojím úsměvem a sluníčkových chováním, které mi stejně nikdo neuvěří a tak budu v okolí vyvolávat takové ty lítostivé pohledy? Jistě znáte pár „těch“ lidí, kteří zůstali sami.

Řekněme si na rovinu, že být single není u většiny z nás nějaký dlouhodobě zábavný projekt, kterého bychom se drželi zuby nehty. Asi ve svém okolí neznám nikoho, kdo by tvrdil, že chce být na pořád sám, protože to je bezvadné a moc si to přeje. Člověk je tvor společenský a blízkost ostatních lidí je mu přirozená.

Samota je sama o sobě (to je slovní hříčka samotné samoty) zajímavá věc. Myslím, že má (tedy alespoň u mě) nějaká stádia . Když jsem začala bydlet sama, vůbec jsem nevěděla, co s prostorem. Jak se to vlastně dělá, když je člověk sám? Co s tím vším tichem, místem a prostorem? I když si pustíš televizi nebo hudbu, stejně tu samotu nepřehlučíš. Ona tam tak s tebou je. Ať děláš co děláš. Hledáš si tedy program, abyste spolu ty a tvoje samota byly co nejméně. Jsi venku, trávíš čas s kamarády, máš na každou minutu program. No jo, jenže to tě postupem času trochu unaví. Zároveň se začneš v tom svém prostoru tak jako trochu zabydlovat a už to není tak tíživé nebo plíživé. Už tam zvládneš být delší dobu, pak už ti postačí jen občas vyjít ven a někdy vydržíš doma i celé odpoledne… Pak se začneš zabydlovat a starat se o ten svůj prostor, aby ti tam bylo lépe. Rozkoukáváš se. Ladíš, zabydluješ, zútulňuješ, sedáš si do křesla a říkáš si: „Jo, mám to tu hezký!“ Být sám má vlastně spoustu výhod. Nemusíš s nikým řešit umístění poliček ani barvy polštářů a gauče. Nikdo ti nenechává zvednuté prkýnko za záchodě a nenadává, že kočka nepatří do postele a že ji rozmazluješ. Taky nemusíš vařit každý den a vystačíš si s chlebem, máslem a jídly „na pánvičku“. Je to vlastně docela zábava.

No jo, ale postupně to přejde o trochu dál. Když překročíš určitou hranici (netuším, jak velká – resp. dlouhá – je), začne ti tam něco chybět. Tak jako celkově. Prostě začneš cítit, že i když je to tam hezké a útulné a že i když je ti vlastně docela dobře, něco chybí. Je to takový hluboký pocit zevnitř. Pocit neúplnosti. Je to něco, co vychází ze tvých genetických předpokladů, že lidi nejsou samotáři a že potřebují k životu jiné lidi, sdílení, podporu a blízkost s kontaktem. Myslím, že když se dostaneš až sem a jsi sám delší dobu, víš o čem mluvím. Je to něco, co zůstává jako otisk v čerstvém betonu a nebo jako rýha nožem v kmenu stromu. Strom je celistvý a roste dál, ale ta rýha tam zůstane. Víš o ní, je jako jizva. Zjemní se, ale nezmizí. Vybledne, ale neztratí se a když máš vnímavé prsty a přejedeš po tom místě, ucítíš ji.

V tomto období je těžké sbírat síly, protože se začnou objevovat různé typy pochybností. A je to jasné. Každý pak pochybuje o něčem jiném. Někdo o sobě – že není dost dobrý, je divný, je jiný, je moc náročný, neumí si nikoho najít. Jiný bude pochybovat o okolí – všichni jsou divný, blbý, hrozný.  Někdo pochybuje o světě komplexně – je takhle doba v pořádku, je svět v pořádku?… Pochybuje o tobě okolí, kritizuje, hodnotí, radí, lituje… Viz předchozí články.

K čemu to tedy vlastně všechno je? Nevím jak u vás, ale já jsem dospěla k tomu, že vše má svůj smysl a věci plynou tak, jak mají. Hledat smysl takových jizev a šrámů je sice náročnější cesta, ale jistě zajímavější. Myslím, že když něco takového zažiješ, zjemní se ti smysly a naučíš se většímu respektu. K sobě i k ostatním a k prostoru ostatních. Že si pak blízkosti druhého vážíš a nebereš ji jako samozřejmost. Že pak společný prostor vnímáš jako něco velmi intimního a významného a že taky víš, že se to nevytvoří samo a neudrží samo. Zkrátka se ti změní priority… Přestaneš hledat prince a princezny a nahradíš je partnery a parťáky. Pohádky nahradíš realitou. Nedosažitelná očekávání se přemění na reálná přání a potřeby. A to je vlastně docela fajn… Myslím, že samota je tu proto, aby nás naučila něco o sobě a o tom, co potřebujeme.

Co nechceme slyšet… 24.4.2017

Takže se pojďme podívat na nějaké rady, tipy, triky. Vzhledem k tomu, že jsem čerstvě traumatizovaná z posledních tří seznamka legrácek, ráda bych napsala takový souhrn drobných doporučení všem mužům, kteří se vyskytují na seznamkách. Sesbírala jsem materiál z více zdrojů, ať osloví širší procento populace a zaměřila jsem se tentokrát na poměrně zásadní oblast – co na prvním rande nebo těsně před ním nechceš slyšet a jaksi se to prostě nehodí… Jinak řečeno, co je lepší nechat si pro sebe (nebo pro kamaráda u piva) a nesdílet s opačným pohlavím. Něco si pro sebe nechte zhruba první rok vztahu, něco bych asi neříkala nikdy… To už uvažte sami.

Pokud se těm upozorněním divíte, vězte, že reaguji na nastalé situace… To jako fakt.

Jak už jsme si řekli dříve, komunikace začíná nějakým vhodných oslovením. Jak oslovují lidé na seznamkách už si umíte představit, neboť jsme se tím zabývali v jednom z předchozích textů. Znáte už i prvotní výstražné a varovné signály – na co si dát pozor.

Tak, a pokud nezaznamenáte žádný z výstražných signálů a začnete vést dialog, z něj pak zpravidla vyplyne domluva osobního setkání. Pokud si třeba týden nebo měsíc píšete (každý má tu hranici jinde), dotyčný se vám líbí, máte si co psát a vše vypadá fajn, dalším krokem bývá výměna telefonního čísla a domluva setkání. Opravdu. Tak to většinou chodí a telefonní číslo nemusí znamenat zásnuby a seznámení s budoucí tchyní a tchánem. Setkání rovněž neznamená příslib „navždy spolu až do smrti“. Je to prostě jen takový pokus živě. Experiment. Většina z nás je přirozeně nervózních a ano, vždy jsou první setkání trochu trapná. Už to tak prostě je. S tím se prostě musí počítat.

Když jsme došli až sem, přijde na řadu ta podstatná část. Pojďme se podívat, co byste nemuseli na prvním rande a nebo těsně před ním říkat a co by se naopak hodilo. Náměty jsem sesbírala z více zdrojů, ale většinou se shodují Mých soukromých respondentů jsem se ptala: „Co nechceš slyšet, vidět, na prvním rande a těsně před ním?“.

• Informace o tom, že „tak trochu“ bydlíš s maminkou – ještě pořád.
• Informace o tom, že „tak trochu“ bydlíš s bývalou.
• Fotografie vašich penisů přes celou obrazovku. (I když je jistě velký statný macek, se kterým svedeš kdo ví co, NE, většina žen je nechce vidět. Alespoň ne tímto způsobem. Schovej si ho na potom.)
• Detaily vašich sexuálních zkušeností, zejména pokud jsou unikátní (to co je pro vás unikátní, může být pro jiné úchylné. Jako např. že si spal i s jiným mužem a líbil se ti sex s kamarádkou mámy nebo tě fascinují červené lodičky, jaké měla tvá bývalá, atd…)
• Taky je príma se na první rande umýt (i vlasy, pokud nějaké máš), vyčistit si zuby a nebo použít žvýkačku, mít na sobě čisté oblečení…
• Je fajn, když se zvládnete neposilňovat nějakými látkami  – jako že nepřijdete zkouřený nebo opilý. Ani špetka koksu sem nepatří.
• Oblíbené nejsou ani sáhodlouhé příběhy o zážitcích s bývalou ani s tou druhou či třetí bývalou. Zejména pokud ta bývalá byla nejlepší na světě a podobnou už jistě nenajdete.
• Politické diskuze taky nemusí zabrat celé první rande.
• Není taky moc příjemné, když každá věta začíná „všechny holky jsou (stejné, hrozné, mrchy, podvádí, lžou….).“ To se pak ty slečny na rande nemusí cítit úplně vítané.
• Většina žen nemá ráda otázky na výši jejich platu a celkové majetkové poměry s rozpočtem.
• Většina žen rovněž nebude dobře reagovat na otázku: „Kolik vážíš?“ Popř. na věty o tom, že by měla shodit nebo přibrat.
• Na první rande nedoporučuji ani úplné vyznávání lásky s plány co bude, až se vezmeme a budeme mít velké auto a šest dětí běhajících kolem domku. Je to hezký, ale počkejte, až se uvidíte třeba alespoň dvakrát.
• Asi většina žen neocení ani vtipy tipu – prdnu si a nebo si říhnu a pak se tomu začnu smát.
• Taky nemáme rády, když nám pustíte dveře na hlavu.
• Nepříjemné je, když mezi „vole“ a spojkami není moc jiných slov.
• Někteří moderní muži řeší, zda mají platit ženám útratu v dnešní emancipované době. Já to třeba považuji za milou pozornost, ale neurazí mě rozdělený účet. Většiny holek se to ale dotkne.
• Doporučuji rovněž nemluvit veškerý čas setkání. Nezapomínejte, že tam nejste sami a že protějšky nepřišly vyslechnout sáhodlouhý monolog, ať už je to váš životní příběh a nebo cokoliv jiného.

Tak, snad to některým z vás poskytne nový úhel pohledu a třeba pomůže na dalších schůzkách. Budu ráda za doplnění všeho, co nechcete slyšet na prvním rande vy a rovněž ocením pohledy mužů na věc. Moji respondenti tentokrát byly jen ženy 

Proč penisy?! 27.4.2017

Dnes přicházím s poněkud kontroverzním tématem. Proto prosím konzervativnější jedince, aby dále nečetli. Pokud zvládnete nahlas říct slovo penis a úplně se přitom nestydíte a nečervenáte, pak můžete pokračovat ve čtení. Pokud jste už teď trochu rozpačití a nervózní, tak si raději přečtěte dnes něco jiného. Rozhodla jsem se totiž věnovat celý text penisům, abych vyzvedla důležitost a vážnost tohoto tématu.

Myslím, že kdybych chtěla, mohla bych vytvořit opravdu fascinující album fotografií mužských penisů. I s nějakými popisky. Jako M38, elektrikář, K27, student, atd. Nebo bych si z těch fotografií mohla vytapetovat kus místnosti… Třeba záchodu nebo ložnice – tématicky. Už by to byla jistě alespoň jedna stěna. Nebo bych to mohla sdílet tady s vámi Co vy na to?

Jedno je ale jisté. Jedná se o poměrně komplikované téma. Potřebuji se vás zeptat, proč? Řekněte mi, proč má tolik můžu potřebu posílat fotky svého penisu cizím holkám? Jako že vám přijde fotografie, kde prakticky veškerou fotku zabírá penis. Většina z nich mě vůbec nezná a konverzaci začnou něčím takovým jako „Ahoj krásko, chceš vidět, co zrovna dělám?“ a pak to přijde – penis v ruce. Někdy stihneme prohodit pár písmen o životě, kdo co dělá, kdo jak se má a „tahle fotka“ přijde po desáté večer – jen tak. Někdy tomu předchází nějaký nenápadný dotaz: „Chceš poslat nějakou fotku?“ No zprvu vás nenapadne, že je tím myšlena „ta fotka“. Teď už jsem poučená a na podobné otázky obratem odpovídám, že ano, ale prosila bych fotku, kde bude pokud možno dotyčný od pasu nahoru a v lepším případě s hlavou a očima 

Umím si představit nějaké lechtivé fotografie v kontextu nějaké laškovné konverzace, dokáži si představit účelově sexuální konverzaci a k ní jako přílohy nahé či polonahé fotky. Možná to může být zábavné, napínavé, vzrušující… Ale opravdu nerozumím tomu, proč někteří muži posílají „jen“ ty penisy. Copak by chtěli, aby jim ženy tento typ fotek taky posílaly? Napíši ahoj Pepo, jaký máš dnes den, chceš poslat nějakou fotku a pošlu mu sebe v detailu??? (Možná nechci znát odpověď).

Vymýšlím tedy nějaké teorie, co si jako asi ti chlapi myslí, když to posílají. Abych to lépe snášela. Protože když máš teorii, pak jsi shovívavější. Že jo?

1. Je tak velký, že ti ho musím ukázat.
2. Je tak malý, že ho musím vyfotit v detailu, protože pak vypadá velký.
3. Chci tě zaujmout, ale nevím jak na to.
4. Chci tě ojet tímhle nástrojem kotě.
5. O nic nejde, jen se nudím.
6. Měla bys vědět, do čeho jdeš. Přeci to holky zajímá, ne?
7. Jsem trochu úchyl, ale nevím, jak ti to říct.
8. Chci tě vzrušit a myslím, že tohle pomůže.

Nic jiného mě nenapadlo. Mátě nějaké nápady vy? A ano, jsem na správné seznamce. Ne, nespletla jsem se. Opravdu se tohle děje na běžných seznamkách. A opravdu to není nic vtipného. Pojďme si zdůraznit, že jakmile jde o penisy, je to všechno jen a jen vážná věc. Protože penisy jsou základ lidstva, že jo. Doslova. A ne, nejsem feministka (ta by byla kritizující). Rovněž nejsem katolička (ta by se neodvážila slovo penis napsat, ale psala by třeba „ten co visí mezi nohama muže“ nebo „mužský nástroj sloužící k rozmnožování“). A ještě poslední dotaz ke všem ženám. Je tu nějaká z vás, které tento typ fotek fakt jako dělá radost, vzrušuje jí, potěší jí a chce takové fotky? Ať nejsme jednostranní. Ráda bych to věděla.

… bi(a)lancování … 15.5.2017

Přátelé, narozeninový den je jako stvořený k BIlancování mého dosavadního BAlancování.

V řadě první si pojďme říct, že já nesnáším trojky. Trojka je prostě blbý číslo. Když jsou ještě dvě vedle sebe, je to tedy poměrně nepěkná věc. Když budu na tom čísle hledat alespoň něco neošklivého a opravdu se vynasnažím, tak mimo ty řeči s Kristem (který tedy mně nijak hezký nepřijdou) je to v součtu šest a šestka už je číslo hezčí, takové antikrisťácké a moje oblíbené. Žádné další pozitivum jsem nenašla. Ale co naplat. Pavouky to nezažene. A teď mě čeká rok s takovou kombinací. Humus.

Květen je měsícem, kdy to všechno totiž začíná. Když pominu letoší ošklivé trojky, je tu mnoho dalších „nepěkná věc“ záležitostí. Období frustrací a výzev zároveň. Protože si to vezměte. V květnu začínají vylézat ven hromady zamilovaných párů. To člověk jde úplně hnusnou zašitou uličkou, kde normálně lidi nechodí, ale v květnu tam sto pro bude nějaký pár. Hezký a zamilovaný. To si schválně neberete dioptrické brýle a koukáte do země, ale stejně na ně někde natrefíte. Nedej bože, když se odvážíte třeba do Stromovky. Tam o ně člověk skoro zakopává. Přej a bude ti přáno. Tak se to říká. Jenže když něco někomu přejete vy, vlastně to vůbec nic neznamená a hlavně nezaručuje. Že jo? A když někdo přeje něco vám, taky to nic nezaručuje a jen to znamená, že na vás někdo chvíli myslí a vy pak škytáte. Ale záruky nula. To si řekněme otevřeně. Navíc počet přání o tom, jak máte být šťastní vám napovídá taky to, že jako asi nejste šťastní a nebo to tak nevypadá. Protože kdybyste byli, tak vám to všichni tak zuřivě nepřejí 

Když pominu ty páry, je tu další nepěkná věc. Zrůdy. Začíná jejich čas. Tedy se Vltavská opět začíná měnit v pavoučí doupě. Zrůdy pomalu tvoří sítě pavučin, vykukují ze svých hnusných pavoučích okének s těma chlupatýma nohama a hromadou očí (jak to má vlastně pavouk s těma očima?) a číhají, až půjdu kolem. Aby na mě mohly skočit a vyděsit mě k smrti. To není iracionální. Ani trochu. Tak to prostě je. Zrůdy se rozlezou taky na všechny lampy a Trojský most a tak začínají být cesty kamkoliv velkým dobrodružstvím. To člověk nemůže jít ani blízko zdi a pořád musí být ve střehu… Některé trasy je pak lepší do podzimu vynechat, obejít, nahradit a tak. Aby toho nebylo málo, jsou přemnožené a objevuje si jich tu ještě víc, než obvykle.

Pak je to taky období, kdy se člověk potřebuje začít svlékat. Ne jako večer do postele, ale venku a veřejně. To je po zimě rovněž trochu stresující. Zimní zásoby tuku ještě neustoupily (nechápu proč) a tak musíte spoustu času soustředit na vymýšlení, do čeho se vysvlečete, abyste nepohoršovali okolí.

Rovněž jsou tu ty všechny blbý svátky. To máte Dny matek (aby vám to připomnělo, že vy ještě děti nemáte), první máje (ať nezapomenete na absenci líbače pod rozkvetlým stromem). Celkově „květen – lásky čas“ (když už se náhodou nechytíte na děti a strom, na lásku jistě ano). Proč je proboha všechno co se lásky týká vlastně v květnu? Tomu nerozumím. Zima jako není lásky čas nebo co?

Zároveň je tu riziko pro počínající alkoholiky, protože se otevírá spoustu zahrádek se spoustou dobrého piva, vína a tak. Takže vám to připomene, že máte sklony k alkoholismu a musíte být ještě uvědomělí. To je situace…

Takže, já si myslím, že květen prostě není vhodným měsícem pro single lidi a někdo si dal poměrně hodně práce, aby tento měsíc všechny single arachnofobiky dobře a důkladně šikanoval… Otázkou tedy zůstává, jak ten lásky čas přežít bez lásky a bez úhon. Když se nechcete uchlastat…

Na co chlapa? 20.6.2017

V poslední době jsem se ocitla u mnoha diskuzí o tom, kdo se jako má lépe? Kdo to má snadnější a kdo těžší a jaké jsou rozdíly v seznamování mužů a žen. Jak snadno se seznamují chlapi, jak snadno se seznamují ženy. Mě zaujala otázka, na co ženy potřebují muže a na co jsou muži ženám…  Poměrně mnoho mužů reaguje tak, že mimo sexu nebo domácích prací a hlídání dětí, ženy vlastně až tolik nepotřebují a proto nechápou, proč „my ženy“ to tolik hrotíme. Zrovna tak mnoho mých kamarádů mluví o tom, že už nejsou dnes chlapi potřeba, protože žena si vystačí se vším sama. Ojediněle se vyskytne někdo, kdo mluví o emočních frustracích a nedostatcích, ale takové kamarády bych spočítala na prstech jedné ruky.

Já po dlouhém přemítání ale dospěla k přesvědčení, že jsou muži v mnoha ohledech nenahraditelní. Ale je opravdu málo oblastí, ve kterých jsou výjimečné a nenahraditelné ženy. Když tedy pominu primární pudové a rozmnožovací záležitosti. Zatímco typicky mužské práce (omlouvám se všem feministkách a gender aktivistům za zjednodušenou terminologii) jsou stále zejména pro muže, protože ženy na ně nejsou stavěné (neunesu pilu nebo vrtačku apod.), ženské práce jsou již termín skoro neexistující. Protože v dnešní době je vyžadována samostatnost a muži zvládají běžně veškeré domácí práce a je to samozřejmostí. Naopak se to od nich očekává a většina žen to vítá. Nechci vychvalovat patriarchát jako takový, ale zůstává mi nějak ve vzduchu ona otázka – na co tedy muž v dnešní době potřebuje ženu???

Já tedy potřebuji muže hned na několik (mnohdy všeobecně zlehčovaných či opomíjených) důležitostí. Vynechám ty sexuální a rozmnožovací. Tam se myslím všichni shodneme na významu i vzájemných potřebách (lišit se můžeme potřebou různé četnosti a tak). Ostatně, rozveďte si to s partnery doma sami, bude to jistě zajímavá diskuze  Ale pojďme k těm méně známým důvodům.

Tak například já třeba nezbytně potřebuji muže na zneškodňování pavouků. Chlapi se (většinově) nebojí pavouků. Takže mají snadnější život. Většina mužů nemá strach ze žádných zvířat, hmyzáků a tak. Což je přinejmenším nespravedlivé a logiku postrádající. Většina žen se přitom bojí alespoň jednoho druhu něčeho (myš, had, žáby, brouci, pavouci….). Ženy tedy potřebují muže pro ochranu před zrůdami všeho druhu. Chlap se ochrání sám. Jasná přírodní zákeřnost.

Taky potřebuji muže na sundávání věcí z vysokých poliček a regálů. A to není legrace, když si na všechno musíš vzít židli.

Muži všeobecně (nechápu proč) umí lépe srovnat věci do auta.

Taky mají speciálně vytříbené chutě a tak dokáží uvařit záhadná jídla, která jsou neopakovatelnými požitky. Ale i kdybych použila stejné ingredience a množství všeho, co do jídla dá muž, stejně z toho nebude ta samá chuť – prostě speciální přidaná hodnota.

Zrovna tak se muž hodí jako takový stabilizátor při mnoha krizových situacích. Když nemám co na sebe, mám nad pravým obočím asi milimetrový pupínek, kvůli kterému nemohu vylézt ven, z toho počítače něco záhadně zmizelo a nikde to není, ta nová věc obarvila všechny ostatní na růžovo v pračce apod. V takových momentech je super, když vám někdo docela laxně odvětí, že o nic nejde nebo se podívá pohledem vyjadřujícím něco ve stylu: „Cože? To jako opravdu řešíš?“

Muž je samozřejmě potřebný pro mnoho manuálních prací, které ženy nemohou dělat, protože na to nemají sílu. Já prostě pilu a vrtačku neunesu a nebo unesu, ale nic s ní neudělám a nebo udělám, ale sobě. Tady ještě zůstává docela zásadní otazník, co se ještě mám učit jako žena dělat a co už je divné, abych jako žena dělala. Jestli se mám ještě učit vrtat a nebo to už je moc? Protože mnoho mužů odrazují ženy, které zastávají typické mužské činnosti.

Rovněž díky mužům za všechny ty momenty, kdy si mi ženy připadáme tak důležité a nepostradatelné. „Zlato, kde je to máslo?“ „Kam jsem dal klíče od auta?“ „Kde máme děti?“ „Nám došla hořčice?!“ …

Zrovna tak třeba já potřebuji muže pro mnoho rozličných diskuzí. Je to zábavný trénink argumentací a mozku všeobecně, když diskutujete o ponožkách pod stolem, o fotbale vs stopatnáctém dílu strašně důležitého seriálu nebo třeba o závodech Tour de France a krasobruslení. Často se od muže dozvíte něco, co by vám žena nikdy neřekla 

Na co všechno potřebujete své protějšky vy?

Je to o sexu!? 10.7.2017

Včera mi napsal jeden mladý muž na seznamce: „Já bych s tebou klidně spal. Teda kdybys chtěla.“ Musím přiznat, že mě trochu zaskočil. Přeci jen v první větě dostat podobnou nabídku je poněkud odvážné, ale zřejmě se toho nebojí a ví, co chce.

Další z hochů mi vysvětloval, že hledá vážný vztah. Ale jako ne nutně, protože je sám rok, ale má po ruce jednu super milenku, se kterou zažívá fantastická sexuální dobrodružství a je úžasná. K tomu občas nějakou další milenku (co se zrovna namane) a tak mu vlastně nic nechybí a má se dobře.

Další sympatický, avšak zadaný muž, mi po několikáté vysvětluje, že bych s ním měla spát. On je sice spokojený, vážný vztah má, svou přítelkyni má moc rád a dost možná si ji jednou vezme, ale to nic nemění na tom, že spát spolu přeci můžeme, ne? Oba přeci máme sex rádi a známe se. Tak jako proč ne? Co je na tom? Já přeci potřebuji sex a on je tak pozorný a obětavý, že mi pomůže. Známe přeci ten statut „kamarádů s výhodami“.

Nedávno jsem vedla zajímavý rozhovor se svou kamarádkou, která mi vysvětlovala, že vždy když je single, má jednoho až tři milence. Protože si tak potvrzuje v tom mezidobí, že se někomu líbí, že je hezká apod. Zároveň jí sex uklidňuje. Neumí si představit, že by třeba měsíc s nikým nebyla ani nespala. To se jí od sedmnácti ještě nestalo.

Další z mých přátel má senzační ženu, se kterou je vše moc fajn, ale spí se svou bývalou, protože lepší holku v posteli nikdy neměl. Hele, necítí se špatně ani trochu, protože to dělá pro vztah. Jak to myslí? No, že když mu to nevyhovuje v posteli se svou partnerkou, ale jinak je skvělá, doplní bokem chybějící a domů se vrací spokojený a vše funguje na všech stranách.

Další z mých single kamarádek se mnou sdílela to, jak se cítí hrozně. Ale ani ne tak z toho, že je sama. Ale ústředně kvůli tomu, že je sama a nemá milence. Protože každá holka, která je single má přeci nějakého milence. Resp. všichni single mají milence a milenky. To je jasný. Když ona ho nemá, je vlastně špatná, divná, nepřitažlivá nebo tak něco.

To mi tedy povězte, jak to s těmi milenci a milenkami máte vy? Vážně je standardem dnešní doby mít milence? Je sex prostředkem k sebepotvrzení a nebo cestou, jak uvolnit napětí bez přijetí závazků a zodpovědnosti? Je sex účelová věc? Vymizela schopnost „vztahovat se“ i v intimitě? Je běžné, že máme hranice tak povolené, aby na nás sahal kdokoliv, ale přitom tak pevné, abychom k sobě do nitra nepustili raději nikoho? Možná je bezpečnější „jen s někým spát a nic nechtít“?

Mám takový pocit, že je to další stupeň, jak mluvit o svobodě a formovat samotu. Jak hovořit o důležitosti volby, ale nepřijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.  Jak potvrzovat ego na místo smyslu…

Ale třeba se pletu. Co si o tom myslíte vy?

pan perfektní… 9.8.2017

Pojďme polemizovat. Patří princové pohádkám?

Postrádáš perspektivu? Pokukuješ po plytkých poučkách? Přichází pozvolna panika, popř. přímo paranoia? Přátelé při pivu plkají praktické poučky? Prudí potemnělými příběhy plnými pesimismu? Případně používají pozitivní postoje plné přenádherných příběhů pro pomíjivou podporu? Pak přijdeš právoplatně podrážděný. Prázdný pokoj, prázdná postel, plno pochybností. Potřeba plnit prázdnotu (prací, pornem, potravou, psy, příběhy, počítačem…).

Přemítáš, přehodnocuješ, probíráš případná pochybení. Pátráš po potenciálních počátcích problému. Příkoří? Předchozí pitomí partneři? Početí při případné pandemii, prenatální průšvihy, přidušení při porodu, pomálu pohlazení, pak  pomálu pohádek, příliš pohlavků, podprůměrný potenciál podporovatelů… ? Prováděj pořádná posouzení, převracej, přemítej, přečti (prostuduj) popisy podobných problémů, pochop podstatu. Porozumění přináší přinejmenším podmanivě polevující pocit. Protože pokud pochopím podstatu, přinese pokojné pocity.

Průšvih? Problém? Proč proboha? Prý počkej. Přijde príma partner. Přání pomohou. Popiš perspektivního partnera přesně. Představy projasní potřeby, přivolají popisovaného partnera. Pakliže pochopíš požadované priority, pozitivně přemýšlíš, přání posíláš poctivě Pánubohu, prosíš, poděkuješ, počkáš, pak přijde pravý partner. Propiskou popiš papír požadavky (přáními), polož pod polštář. Přání posláno. Potěšeně posečkej, přijde překvapení. Prý primitivní pravda.

Polštář přeplněn papíry, popisy, přáními. Prototyp prince představuje příkladný pohledný pětatřicátník. Přímý pohled, plat průměrný, práce pravidelná, partner, parťák, pochopí psinu, poslouchá punk,(přežiji pop?), posiluje pravidelně. Pomůže, poklidí, pochytá pavouky. Po práci preferuje partnerku, potažmo potomky před pivem. Procházky přírodou, pejsek, propletené prsty, polibky pod platanem. Přinese puget – pokaždé. Připraví piknik, připijete Pinotem. Přítulný posluchač, přemýšlí, poradí. Postelový panter předvádějící pravé porno. Pan perfektní. Paráda. Počkám, prosím, poděkuji. Přijde.

Popsáno a posláno. Pak poreferuji.

Poslání? Prozatimní pitomce postrádající parametry polštářového prince přežiješ. Posečkej. Přehlížej prasata posílající penisy, potrhlé patnáctileté pitomce, pornoherce, pragmatické programátory požadující pětky prsa a pas Pamely… Postav pevné protipitomcové přehrady. Plynule probírej, pátrej, pozoruj, protřiď a prociť …

Přijde. Pravděpodobně… Prý…

Nároky na roky. 16.9.2017

Docela zajímavé je, že do „jistého věku“ (nevím kde přesně ta hranice jistého věku je) nikoho nezajímá, s kým spíte a s kým chodíte. Prostě sem tam někoho máte, sem tam jste sami, někdy někdo postřehne nějakou vaši známost, jindy ji postřehnout nestihne… Nikdo to neřeší. Je to přirozené, ať je to, jak je to.

Od toho „jistého věku“ se ale o vás zajímá široké a daleké okolí. Jak už jsme si ostatně říkali ve článku Nejsi nějaká divná? Když se v současnosti s někým setkáte, je skoro k nevíře, co to s lidmi kolem dělá. Na jedno rande připadá zhruba 16 telefonátů přátel a dotazy od toho, co měl na sobě, jak byl vysoký, jaký měl hlas, kde dělá, kde bydlí, chce děti, jakou má rodinu, proč je sám, má děti, je rozvedený, atd.

Pokud jste sociálně zdatní, naučíte se podávat jakási ucelená a zkrácená hlášení. Dokonce se časem naučíte reagovat i na ty další otázky jako: „Proč to tedy nevyšlo? Nelíbil se ti? Necítila si to? Nezměnilo by se to? Neměla bys to ještě zkusit? Jsi vážně rozhodnutá? Jak ti je? Jsi v pohodě?…“ Ale dlouhodobě takový proces otřásá vaší sebedůvěrou. Takže jste postupně nejistí víc a víc a lidem v okolí toho říkáte méně a méně. Protože to mnohdy vypadá tak, že byste se měli obhajovat po každém nepovedeném rande. Protože když se to „zase“ nepovede, asi jste selhali a nebo si asi vybíráte špatně a nebo jste nějací nároční a nebo jste chudáci, co mají smůlu.

Když reagujete s vtipem a nebo sarkasmem, tak jste cynici a je jasný, že jste sami, protože jste cyničtí. Když reagujete se smutkem a s lítostí, tak je jasné, že jste sami, protože z vás ten smutek jako vyzařuje a potenciální partnery odradí. Když říkáte, že jste v pohodě a je vám to jedno, tak je to divný a jedno vám to nemůže být. Protože když někam jdete a je vám to jedno, asi máte problém zrovna tak. Jaká je správná reakce vám ale nikdo neřekne.

Je to docela složitý proces. Zajímat se a přitom nehodnotit a nedělat závěry. Podporovat a přitom nedávat rady a nevyjadřovat vlastní obavy a znepokojení. Pokud máte přátele, kteří to umí, jste šťastní lidé.

Má otázka tedy zní, jak si v takovém procesu zachovat rozpoznávací funkce? Jak nenaskočit na ten ohromný tlak okolí a nechodit na rande s „anamnestickým dotazníkem perspektivity“ a jak být s tím, že když se něco „zase“ nepovede, nemusí to nutně znamenat, že byste byli divní a nebo selhali a neuspěli?

Jak dát do pozadí dnešní nárokový svět a zůstat s nohama na zemi, otevřeným srdcem a důvěrou? Lépe řečeno sebedůvěrou. Jak zůstat u sebe a svého žaludku, u instinktu a vůní, u pocitů a prožitků a neztratit se v myšlenkových mapách o tom, co bychom měli ve svém věku dělat a co bychom už dělat neměli? Co se hodí a co se nehodí a co je zodpovědné a správné a co je nezodpovědné a špatné? Jak to děláte vy? Daří se vám to? Co vám pomáhá? Pokud to tedy vůbec řešíte 

Pššššttttt… 30.10.2017

Spadané listí zmítající se ve větru,vzduch vlhký jako když nasáváš páru z horkého čaje, zvuky venku jsou zahaleny do mlžného oparu a mají zvláštní listopadovou ozvěnu. Ať jdeš kamkoliv, slyšíš to ševelení listů. Pod nohama i v korunách stromů. Jako by si všechno různobarevné listí švitořilo na místo ptáků, kteří odletěli za teplem.

Všimli jste si toho, že na podzim totiž neexistuje ticho? I v domnělém tichu jsou všudypřítomné různé zvuky. Šustění, jemné skřípání větví, dunění co rozvibruje zevnitř vystřídané klidem, ve kterém si stěžují ptáci co tu zůstali, že je zima. A i když zmlknou náhodou i ti ubreptaní ptáci, slyšíš jejich křídla. Teprve až padne sníh, ten vše na moment umlčí. A příroda se schová a odpočine si, nabere sil a dostatečně se vyspí.

No a takhle nějak je na tom i moje hlava, která by se chtěla vyspat a odpočinout si a nabrat sil, jenže na tu nepadá sníh. Takže ukončeme poezii a pojďme k praktickému rozměru.

Může mi někdo říct, co je tím sněhem pro mojí hlavu? Když jí nemohu na celou zimu strčit do reálného sněhu, protože to jaksi nejde? Jak to děláte, když vám permanentně vaše hlava produkuje zhruba tisíc myšlenek a milion scénářů a nejde zastavit? Nezmlkne i když mlčíte. Nepřestane i když zastavíte. Odmítá přestat i když spíte a tak vám něco nase*e alespoň do šílených příběhových snů. Čím víc zastavím, tím víc myšlenky jedou. Tedy zůstat sama a „odpočívat“(to slovo je samo o sobě poměrně iracionální) je největší úrodnou půdou co do počtu scénářů.

Co vám funguje na takto rozjetou hlavu (myšleno přetíženou a stále fungující, ne rozjetou autem nebo tak)? Jak to děláte, aby vás to neobtěžovalo? Znáte také to období, kdy už je to prostě moc a ne a ne to přestat? Jako že už si říkáte, že se to musí uklidnit ze samotného principu. Nic netrvá tak dlouho přeci? To není možný, aby tělo takhle permanentně fungoval pořád? Někdy se to jako musí nějak vypnout a zastavit, ne? Přeci nešňupu! A i po koksu nebo perníku pak nakonec usneš, že jo?!

Uvítám jakékoliv rady, tipy a triky. Protože jestli tohle období bude pokračovat, už sem brzy nebudu sto vymyslet souvislou větu, natož pak souvislou a čitelnou nebo zábavnou větu a cynická a ironická Martina se vytratí a vystřídá jí depresivní zombie. A to nechceš Jen prosím tu skupinu rádců, kteří mi chtějí napsat něco ve stylu – Pořiď si dvě děti a chlapa a nebudeš mít čas řešit takový kraviny –  , vy mi nepište nic  Dále prosím ty, kteří mi budou nabízet drogy, ať píší do zpráv – abychom nedealovali on-line. Nabídky na kvalitní sex, který mě také jistě tak unaví, že přestanu myslet, také prosím  raději do zpráv, ať nepohoršujeme všechny čtenáře 

V takovém dnu si říkám… 20.11.2017

Sedím si tak u počítače a snažím se třídit a následně tříbit myšlenky a koncentrovat se na jednotlivosti, které netrpělivě čekají, až je udělám. Je jich asi tisíc. No ale nějak to nejde. Na moment se zastavím. Koukám do prázdna a hlasitě nadechnu a vydechnu. Tupě zírám na kytky v okně a větve stromů za sklem, se kterými si pohrává vítr. Ani nevím, jak dlouho tak civím. Je to takové to civění, při kterém uběhne půl dne a vy to vůbec netušíte, protože uvíznete v jiném časoprostoru. Myslím na vše možné, ale všechny ty myšlenky běhají jakoby v pozadí. Probere mě až když zaostřím a koukám, že se na okně třepetá motýl.

U mě v kanceláři, v takovém sychravém podzimním dnu, kdy venku padá voda, která už zebe jako sníh a je tam takový ten druh chladu, který zalézá hluboko pod kůži a kvůli kterému se nejde pořádně prohřát, i když jste nalepení na topení.

V takovém dnu, kdy je i v poledne šero, protože slunce už nemá sílu vylézt zpoza všech těch těžkých, vodou nasáklých mraků.

V takovém dnu, kdy nadechnout se a vydechnout přes všechny ozonové vrstvy sebere sílu.

V takovém dnu, kdy nemáš na nic náladu, protože ti prostě dneska není dobře.

V takovém dnu, ve kterém se ti chce brečet, ale bojíš se, že kdyby si začal, už to nebudeš umět zastavit.

V takovém dnu, kdy slova ztrácí význam a vládu přebírá smutek, bezmoc nebo vztek či únava.

V takovém dnu, kdy bys rád někoho praštil nebo kopl, ale není nikdo, komu by to patřilo.

V takovém dnu, kdy si přeješ zalézt pod deku, zazimovat se, usnout a probudit se až na jaře.

V takovém dnu, ve kterém bys rád nasedl do auta a jel daleko, daleko a ještě dál a vše nechal za sebou, aby se to zmenšovalo a zmenšovalo, až už to nespatříš ani ve zpětném zrcátku.

V takovém dnu si tu poletuje nádherná Babočka paví oko. Brouzdá si tu po závěsu a zmateně hledá, kam zalézt. Kam se zachumlat na zimu a usnout, aby ten nečas zaspala. Asi zabloudila. Měla být někde v kůře stromu a už spát. Ale ona asi někde něco prošvihla a je tady.

A já si jí tak nechávám procházet po dlani a říkám si, jak je krásná.

A říkám si, že existuje i v takovém dnu něco, co mě přiměje se pousmát a na moment zastavit.

A říkám si, že i v takovém dnu je něco barevného a upřímného.

A říkám si, že se asi jen musím naučit pozorně dívat.

Není čas na hrdinství 13.1.2018

Bilance seznamkových setkání za rok 2017 dosáhla tragických rozměrů. Poměrně velké množství času a energie jsem vložila do důmyslné seznamkové analýzy a snahy zjistit, jak nejlépe na to… Když jsem to tak jako propočítávala, dle svého strukturovaného kalendáře a vlastních subjektivně kvalifikovaných odhadů, dospěla jsem k několika závěrům.

• Minimálně 14 celých dnů (336 hodin) jsem proseděla, občas jsem i stála, u internetu a strávila je psaním, odpovídáním, dotazováním, hledáním…
• Z těch 14 dní bylo 12 (288 hodin) totálně ztracených a 2 dny (48 hodin) relativně normálních dialogů.
• Z těch 48 hodin propsaných normálními rozhovory vzešlo 11 mužů, se kterými jsem se v minulém roce sešla. Mělo jich být 13, ale dva nepřišli.
• Z 11 mužů, se kterými jsem se potkala osobně, hodnotím 5 jako takových, které chci ještě někdy vidět nebo se s nimi scházet pravidelně, ač z toho nevznikne pět dětí a manželství.

Nemyslete si, že bych to přitom nějak flákala. Jsem docela perfekcionistická holka s názorem, že profil musí odpovídat realitě (žádný photoshop a fotomodel fotky a žádný lži) a musí být propracovaný. Tedy jsem ho umístila na dvě různé seznamky a sledovala. Třikrát jsem ho totálně změnila. Nejprve jsem v něm měla stručné odpovědi, formální úvod a asi tři fotky, jednu formální, jednu normální, spíš klidnější, žádný akce. Ozývali se výhradně submisivní hoši hledající dominantní ženu. Tedy jsem profil po vícero setkáních s otroky (jen na síti) značně zjemnila a přidala více úsměvů, žádné vážné tváře – aby si nemysleli, že jsem domina.. Začala se ozývat agresivní hovada s tím, že hledají sub holky a to jsem jednoznačně já, protože to oni poznají. No tak co teda?! Takže třetí verze profilu. Dobře. Tam jsem zahrnula půl na půl úsměvy a vážné tváře a obsahovala více textu u všeho… (Pro jistotu vše napíši či vysvětlím…) Tak to se sice přestali ozývat agresivní hovada i submisivní pejsci, ale dostalo to nový rozměr a přišli na řadu falešnoprofilci, důmyslní alibističtí sráčové* vyššího levelu a rozválenci**…

*Tady bych se na moment zastavila. Důmyslný  alibistický sráč je nově vytvořená kategorie. Vypadá asi takto. Jsem chytrý a hledám chytrou ženu. Mám rád dobrý smysl pro humor a kvalitní rozhovor o všem a tak mě láká tvůj cynismus s ironií, černohumornické sklony a přehled o více věcech. Ale zároveň nechci vztah ani jakékoliv závazky… Protože je mi dobře takhle… Víš, já se vlastně ještě nerozmyslel… Potřebuji čas, klid, poznávat se, atd… A ty jsi tak zajímavá žena, která stojí za poznání, tak dobře se s tebou povídá, … Což zní samozřejmě v prvopočátku hezky a hlavně překvapivě. To si řekneš, že je tu konečně někdo zodpovědný, kdo se hned necpe do postele, přemýšlí, nezlehčuje ten poznávací proces, tak mu asi na tobě záleží a takhle otevřeně ti to říká, tak bude umět vyjadřovat svoje pocity… Super lákavá kombinace. No a pak zjistíš, že je vás takových pět a z toho jedna oficiální. V lepším případě jste třeba jen dvě.

** Rozválenec je druhá nově vytvořená kategorie. Je milý, hodný, orientuje se, intelekt má průměrný, umí psát a komunikovat, ale nechce se mu. Nechce se mu dnes přijít, protože už byl nakoupit naproti v sámošce a teď už je unavený. No on by fakt rád, ale maminka mu zrovna uvařila oběd a tak musí tam. To by bylo blbý vůči mamince, kdyby nepřišel. No a ty jako chceš, aby něco vymyslel? A co jako? On vůbec nemá nápad (a nikdy ho mít nebude). Nestačilo by, kdybychom koukali na film a byli doma? A co kdybys něco uvařila a já bych to snědl a pak ti usnul na gauči? To bude príma odpoledne. Možná bys mi mohla udělat masáž. Víš, já jsem nějakej rozlámanej, jak jsem celej den doma.

Zpět k bilanci Některé vybrané kousky vám trošku rozepíši pro představu.

Muž A. vypadal víc než dobře. Vynikající postava, ten pohled který chcete, aby muž měl, suverénní, odvážný až drzý… Nebál se toho. Na jedné z prvních vět mi s upřeným pohledem a naprostou jistotou oznámil, že už se moc těší, až se budeme líbat a on ví, že já ho chci líbat. Měl se tak rád, že se obávám, že na nikoho jiného už nezbude místo …   V posteli byste s místem zřejmě taky měli problém. Bude třeba na ni vypsat rezervaci, abyste si našli volnou hodinku. Přednost mají dámy lichotící a hodně obdivující. Já chtěla i dialog, tak jsem nebyla úplně populární. Zůstali jsme v občasném zdvořilostním kontaktu, ale každá zpráva začíná slovem JÁ a končí JÁ. Když náhodou použije výraz MY, myslí tím sebe a svůj penis.

Další zajímavé setkání bylo s mužem B. Mluvit se s ním dalo o všem možném, cestuje, baví ho život a svět, rád poznává nové lidi. Zajímavé setkání, jsme v kontaktu, ale on vlastně neví, kde bude zítra. V jeho bytu seděli v jedné místnosti čtyři cizinci, co tam jsou na víkendový couchsurfing, vedle stávající čtyři spolubydlící a na zemi přechodný spolubydlící. Hulilo se tam o sto šest, stěny byli popsané citáty, polepené vším na co si vzpomeneš, hned jak jsem vešla, brko mi přistálo v ruce. Na „ne, díky, nehulim“ na mě všichni hleděli víc než zvláštně. V jeden moment mi něco vyprávěl ten kluk, něco mi zuřivě vysvětlovala zkouřená Španělka a fotky z pláže na Maltě ukazoval nadšený Bulhar Dobrodružný zážitek, všichni príma kamarádi, ale z toho asi konzervativní model „rodina a děti“ nekouká. Ale „mír a láska“ jednoznačně existují … Ale tak jako proč ne 

C., D., E. nic zajímého, rozválenec, nic zajímavého.

Originální byl také muž F. Za půl hodinu jsem se dozvěděla o vyspělém Rusku, teroristech, nutnosti zbrojních pasů, intimních detailech jeho sexuálních vztahů s bývalými partnerkami, zbytečnosti zdravotního pojištění, problémech s hledáním holek, o životní smůle na blbý holky, …… To bylo první setkání, které jsem ukončila po půl hodině s otevřeným závěrem, že tohle fakt ne, že jdu domů a že si myslím, že by měl vyhledat nějakou odbornou pomoc, protože asi nebude úplně v pořádku. On na to odvětil bez sebemenšího zaváhání, že to ví, no. Že si to myslel. Takže já si to taky myslím? No tak to on někam zajde,no. A kam by jako měl zajít? Mohl by zajít ke mně? … NE, ahoj. Po tomhle kousku následovala delší pauza… Protože všeho moc škodí, že jo…

G. nuda.

Muž H. zase od první minuty věděl, co potřebuji a co bych měla dělat. Bylo to jako nedobrovolný direktivní koučink. Já něco řeknu, ale on hned ví, že takhle to neudělám, musím to udělat jinak. To je víc než jasný. A on to zná, protože on všechno zná. Tak ať mu řeknu, jak si to představuji. Rád mi poradí. Opravdu. Protože on je profík ve všem… Přišla jsem otrávená a unavená a rozhodně bez chuti vidět ho podruhé.

I. nic do písmen.

Pak následovali dva, kteří byli fakt super. J. měl neuvěřitelný smysl pro humor, smáli jsme se od první minuty setkání, sešli jsme se víckrát. Já se na další setkání víc než těšila. Bylo to ono. Jo. Milé, zajímavé, vtipné, příjemné, čas utíkal neuvěřitelnou rychlostí… ale pak jsem omylem přišla na to, že doma nějakou slečnu má. Když to shrnu, byl z té speciální kategorie důmyslných alibistických sráčů.

Poslední muž roku K. byl zrovna tak báječný, milý a sympatický… Ale na čtvrté (neplánované) setkání přišel poměrně dost opilý, vybalil na mě dost šílený obsahy jeho 13. komnaty (to jsem fakt nechtěla slyšet) a pak to tři dny na to ukončil tím, že jsem komplikovaná a i když by chtěl, nešlo by to. Mám takovou fantazii, že je pro něj jednodušší od problémů odejít. Prostě se naskytne něco, co by musel řešit a tak to vezme, zabalí, zamkne, zavře do posledního šuplíku, nechá to tam a odejde. Daleko. A zkusí na to celé zapomenout. Vlastně tam nic není. Šuplík? Kde? Jaký? Cože? Vůbec už nevím.

Tedy to shrňme. Je na čase ukončit seznamování na seznamkách. Je to více než vyčerpávající. Kamarádka mi poradila, abych na počest zrušení profilů uspořádala fotografickou výstavu penisů a nazvala to třeba nějak jako „Pět let seznamování…“ nebo „Seznamkoví ptáčci a ptáci“ nebo tak nějak. Zatím jsem ve fázi hledání vhodných prostor pro takový projekt, ale čas na konec virtuální reality už více než nazrál.

O LÁSCE 28.2.2018

Jako nečekaná bouře.

Jako silný vítr.

Jako ta pomyslná sedmá vlna, která je vždy větší než ty ostatní a má tolik síly, že ti vyrazí dech.

Ta vlna, která tě smete pod sebe a zabalí do své náruče tak silně, že nejde vyplout a máš pocit, že se udusíš.

Cítíš, že teď musíš zemřít. Teď vážně umřeš?

Je to nad slunce jasné. Takový tlak není lidské vydržet.

Zastaví se všechen čas. Ne. Zastaví se celý svět.

Země se určitě přestala točit.

Ty máš zatajený dech, cítíš v celém těle sevření podobné tomu, jaké zažívají milenci při orgasmu.

Tolik napětí! Tolik vášně! Tolik síly!

Chceš zastavit čas a chceš, aby tě ta vlna nesla až do tvé smrti.

Chceš zůstat v té náruči, která tě unese se vším co jsi.

Existuje náruč, kde můžeš být úplně nahý.

Jsi v šoku z toho doposud neznámého pocitu.

Celou tu sílu nejde vlastně pochopit. Myšlenky jsou na to krátké.

A pak z čistajasna klesne hladina.

A ta vlna je pryč.

Před vteřinou tě málem zabila.

Tak rychle, jak tě zabalila do své náruče, tak rychle tě pustí a zmizí.

Zůstala klidná voda.

Čas opět běží a země se opět točí.

Jen ta vlna se jde sama rozbít o břeh a vyšumět.

Ledabyle.

Ty zůstaneš na písečném břehu, kam tě donesou ty menší zbylé vlny.

Zdá se, že nezbylo nic.

Vlastně to celé vypadá tak běžně.

Kolemjdoucí, písek, moře.

Nezdálo se ti to? Co se to vlastně stalo?

Ale ty cítíš, že se něco stalo.

I když tě okolní svět klame tou svou stejností.

Zůstalo něco uvnitř tebe.

Něco jako hluboké šlápoty do mokrého sněhu.

Něco podobného rýhám vyrytým milenci do lavičky v parku nebo do kůry stromů.

Něco niternějšího víc, než si umíš představit.

Jakoby neexistovala slova pro tu emoci.

Zkus si představit, že někomu hodiny hledíš do očí a čím déle tak hledíš, tím klidnější jsi. Jako by bylo úplně běžné, že oba mlčíte, ale přitom si těmi pohledy vypravíte celé příběhy.

Teď a tady se slévají ta slavná přízeň s duší v jedno a míchají nebezpečný lektvar.

Málo ho tě zabije touhou a žízní.

A hodně ho tě utopí silou proudu.

Představ si, že si před někoho stoupneš doprostřed místnosti úplně nahý a dává ti to smysl.

Cítíš, že to je v pořádku.

Že tak to má plynout.

Že takhle jsi přijatý.

Ve své nahotě zabalen do bezpečí.

Okolním vzduchem.

Který je těžký jako tenká deka, pod kterou se můžeš schovat.

Je fascinující, že něco takového lidská duše může zažít. Neznám nic hlubšího. A jsem vděčná vesmíru, že jsem něco takového mohla někdy v životě cítit.

Ale jak se s takovým zážitkem hledá další láska? Když víš, že tohle je možné. A zároveň víš, jak nebezpečné to je a jak dlouho trvá vzpamatovat se z takového přívalu emocí. Jak se znovu věří lidem a jak se věří v lásku s dobrým koncem? A je vůbec možné něco takového zažít znovu? Není vlastně trochu utopie čekat v dnešním světě lásku? Není naivní přát si to? Není smyslem života a takových zkušeností, abys dělal kompromisy a nečekal tolik? Abys nehledal lásku, která ti sebere schopnost uvažovat, ale hledal si racionálně vhodného partnera pro život? Existuje láska? Co to vlastně pro koho je? Je to klišé z amerických filmů nebo naivní idealismus a nebo víra ve smysl? Jak to máte s láskou vy? Máte vedle sebe vaši lásku a nebo partnera, kterého jste si vybrali víc racionálně? Protože se hodí pro život? …

Je léto – období temna 28.6.2018

Varování: Dnes přijde úryvek z deníku malé asociálky. Jako vždy se připravte na notnou dávku cynismu a nadsázky. Pokud se vám v průběhu čtení začne zhoršovat nálada, dále nečtěte. Pokud začnete během článku plakat, rovněž dál nepokračujte se čtením. Pokud se smějete, článek na vás působí správně a vše je v pořádku. Veškeré další emoce můžete se mnou diskutovat mailem, formou zpráv či osobního rozhovoru.

Je léto. Období temna. Ač se vám to může zdát zvláštní a nerozumíte tomu, je to tak. Nenechte se zmást sluncem, hromadou světla, tepla, květin a zeleně. Nepodceňujte situaci. Pro single lidi je léto zářivou demonstrací absolutně všeho co nemáte a měli byste mít. Je to jako jít ulicí plnou billboardů s neonovými nápisy plnými sloganů „Dívej se, co všechno nemáš.“ Sotva vystrčíte paty z baráku, jste vystaveni všemu v naprosto otřesném koncentrátu.

Vezměme to popořadě. Tak za prvé: Kamkoliv vylezete, vidíte spoustu polonahých krásných těl. V zimě toho spoustu schová oblečení a tak to není tak do očí bijící. Ale léto je totální katastrofa. Jste vystaveni všemu přímo. U žen je frustrující, že jsou všechny vyšší, hubenější, mladší a krásnější…. To má jedna nechutně dlouhý nohy, druhá je až trapně katalogově pěkná, třetí se zbytečně hezky usmívá…  U mužů vás zase frustruje, že nejsou vaši. To se cestou usmějete na nějakého sympaťáka a vynoří se za ním manželka s miminem. Blbý je, když jsou ještě k tomu muži polonazí. Chodí si v klidu bez trička a tak musíte neustále svádět všechny hormonální boje. Protože když jste sami delší dobu, tak si vaše hormony dělají co chtějí a vůbec vás neposlouchají. Jsou to ta období, kdy jste – mírně řečeno – víc než shovívaví a líbí se vám vlastně téměř vše co by mohlo splnit parametry potenciálního sexuálního objektu. Stačilo by vám na ty cizí muže asi pro začátek alespoň sahat, ale to jako není úplně vhodné. Jen si to představte: „Dobrý den, promiňte, mohla bych si sáhnout na váš hrudník? Dlouho jsem na nikoho totiž nesahala.“

Další problematickou oblastí jsou všechny ty partnerské záležitosti. Kamkoliv vlezete, někdo se tam válí po dece, bez deky, po sobě. Všude se někdo osahává a líbá. Všude se to hemží spokojenými páry. Když je vám přes třicet, tak jste v létě pozvaní minimálně na tři svatby a oslavy narození minimálně tří nebo čtyř dětí přátel. Nechutný. Takže víkendy trávíte na rodinných oslavách, které jsou plné těch všech zamilovaných párů a na jejich svatbách. A když už nejste na podobně depresivní letní akci a chcete jít někam, kde nejsou lidi, jdete do přírody, do klidu, do ticha a tam narazíte na válící se dvojice na dekách u křoví. Ti zamilovanci jsou všude. Myslím, že by měla existovat nějaká zóna, kam nemohou ani děti ani všechny ty páry. Zóna pro single lidi, kteří si chtějí a potřebují odpočinout od všech prototypů štěstí a lásky a harmonie ve dvou. Normální pásmo samotářů. Park pro nezadané a bezdětné. Ticho, klid, všichni stejně sami. Zákaz seznamování, zákaz flirtování, laškování a víceznačných úsměvů, hezky každý pěkně sám se svou depresí na lavičce nebo lépe na židli, ať si nemůže nikdo přisednout.

Samostatnou kapitolu tvoří dovolená. Protože to si jako moc neodpočinete. Buď můžete jet někam s partou párů a anotacemi typu: „Neboj se, nebudeš tam sama, my si tě tam budeme všímat….“ nebo: „Pojeď s námi, někoho ti tam najdeme!“ nebo v nejhorším případě: „Pojeď s námi, někoho ti tam najdeme, když ty to neumíš.“ Druhou variantou dovolených jsou ty se single kámoškami. To se pak celou dovolenou řeší, která je horší a tlustější a nebo hubenější a která zůstane sama déle, protože je strašnější. Taková ta soutěž „kdo je na tom hůř“. Většinou se na takových dovolených ještě namixují ty kámošky, které jsou „hrozné, strašné a nikdo je nechce a tak se zabalí do deky a chodí s pohledem upřeným k zemi“ a ty kámošky „jsem stále sexy žena a tak si to budu potvrzovat tím, že se vyspím se vším co potkám“. Další variantou je jet někam sama. To vyžaduje mnoho odhodlání a disciplíny, spoustu knih, filmů a sluchátka s dostatkem dobré hudby :). Zdaleka každý to ale nezvládá. Jste sami celý rok, takže to pak není na dovolené žádná změna. Poslední variantou jsou rodinné dovolené. To se většinou jede někam s příbuznými. Pokud pojedete s rodiči, nemine vás nějaká ta přednášečka o tom, jak by chtěli už nějaká ta vnoučátka nebo o tom, jak všichni ostatní jezdí někam s partnery a vy jedete s nimi. V lepším případě vás neřeší a tak jste s těmi myšlenkami o tom, že trávíte po třiceti dovolenou s rodiči sami :). Druhou variantou je rodinná dovolená, na které jsou vaši sourozenci s manželi a dětmi, šťastní rodiče, další příbuzní s dalšími dětmi a vy. V lepším případě se tam lépe vytratíte pryč a v horším hlídáte střídavě všechny děti.

Mimo tohle všechno je léto vrcholnou sezónou všech pavouků. Takže už se jen tak neopřete o zábradlí, abyste rozjímali a koukali na řeku. Ne ne. Pozor na to. Zábradlí jsou oblíbeným domečkem těch černých zrůd. Ani u výlohy se k večeru, když už je chladněji a tak můžete ven, nezastavíte… Ne ne, to je totiž taky sídlo pavouků obřích rozměrů… Jsou vždy přímo pod těmi světly výloh a často se spustí dolů za prdel a to je fakt hnusný (zrovna když já se dívám, tak se spouští vcelku pravidelně). Člověk by si rád dal na balkon víc květin, protože když už je sám, tak si to kolem sebe udělá útulný, že jo? Ale opatrně. Některé květiny jsou rájem pro pavoučí pelíšky. Představ si třeba nějakou popínavou pěknou břečťanovou věc… V té se schová cokoliv a vy ve finále nevíte, co všechno tam vlastně bydlí. Doplazí se to k oknům a je to tu. Uděláte zrůdám rovnou přístupovou cestu jakbysmet.

Léto je prostě v těchto ohledech docela debilní záležitostí. Snad už vám to taky došlo 

Doznání 9.1.2019

Dnes s vámi budu sdílet něco, co se velmi těžce popisuje. Něco, co zažívám delší dobu a bála jsem se o tom vždy psát, protože mám dojem, že jakkoliv to napíši, nevystihne to podstatu. A taky že si o mně budete myslet, že jsem se zbláznila nebo mě budete litovat či kritizovat. A nikdo přeci nechce být svými čtenáři zatracen 

To téma je osamělost. Už to samotné slovo je obtížně definovatelné. Nezaměňujte ho se samotou. To je opravdu velký rozdíl. Protože osamělost je s vámi všude. I když jste sami, ale i když jste ve společnosti. Ve společnosti rodiny, nejbližších přátel, ve společnosti kolegů a klientů, ve společnosti kohokoliv. Osamělost je tu s vámi v dobrém i zlém (upřímně doufám, že ne na věky). Je to psychický a fyzický stav současně. Třeba si představ, že spolkneš dutou kouli velikosti grepu. A ta se ti usadí v těle. A ty ji cítíš, přesně popíšeš, kde v těle je, ale neumíš jí dát ven. A úplně nevíš, co je v ní mimo toho dutého prázdna. Nejde to vyblít, vykřičet, vyřezat, vyrvat, rozpustit… Nejde s ní dělat nic. Prostě chodíš s koulí a štve (otravuje, obtěžuje, mrzí, unavuje) tě to.

Někdo osamělost popisuje jako pocit, že mu pukne srdce prázdnotou. Někdo říká, že má stažené celé tělo a nejde mu se úplně nadechnout. Někdo cítí prázdno ve středu těla. Někomu vyhrknou slzy při vyslovení toho slova. Jiní zase popisují regulérní fyzickou bolest. K pocitům přidávají lidé obvykle smutek, lítost, beznaděj nebo rezignaci či nepochopení. Někdy mluví o smíření se a o smyslu sebe a jiní zase hovoří o strachu. O strachu, že jsou na světě sami a že sami zůstanou. O obavách, že ten pocit nikdy nezmizí a oni zůstanou osamělí napořád. Jeden z mých přátel mi říkal o tom, že často přemýšlí, jak by zcela vážně vypadal jeho život, kdyby zůstal sám.

Napříč tomu, že mám kolem sebe pár opravdu výjimečných přátel, kteří stojí při mně a podporují mě zjišťuji, že čím déle jsem sama, tím hlouběji a intenzivněji prožívám pocity osamělosti a že je to nějak jako rok od roku těžší. Protože  přímo úměrně s časem, kdy jsem sama , se zvyšuje můj strach, že to zůstane napořád a že třeba nejsem s ostatními lidmi kompatibilní natolik, abych s nimi mohla žít. A že třeba nenajdu nikoho, kdo by mi natolik porozuměl (partnera) a že se třeba nenaučím svůj vnitřní svět srozumitelně sdílet. A že když zkusím upřímně sdílet svůj vnitřní svět, zůstanu nepochopená (divná, komplikovaná, jiná, přecitlivělá, příliš řešící…) a tedy sama. A tak to zkouším na vás. Protože se stavím čelem svému strachu, protože jsem sice trochu smutná, ale odvážná holka.

Dnešní otázky tedy zní:

Znáte to někdo taky? Víte někdo o čem píši? Co jste dělali? Jak jste to překonali, pokud jste to překonali? A nebo jak s tím jste, pokud to zažíváte teď?